O Bohu, protože o člověku
Ivan ŠtampachIvan Štampach recenzuje knihu Josefa B. Solovějčika, u nás málo známého, ale pronikavého židovského myslitele. Autor uvažuje člověka v jeho racionální i spirituální dimenzi a představuje duchovní témata bez nánosu církevního dogmatismu.
Máme-li trochu vnitřní vnímavosti, nechceme se omezit na povrch života a světa, a toužíme po transcendenci. Potřebujeme přesáhnout to, co je dáno, co nás určuje. Hned se však nabízí náboženství, a to odpuzuje. Nejen tím, jak je zneužíváno, jak je převlekem represivní politiky, ale i svou podstatou. Odrazuje hledače hlubin a výšin života už tím, že člověka odcizuje jemu samému. To nejlepší z člověka promítá do nedosažitelné výšiny nebo vzdálenosti v čase a do postavy absolutistického Vládce.
Dnešní možnosti volného hledání a nezávislého vyjadřování umožňují jít za hranice nekrofilního, autoritativního náboženství, jak o tom mluví německý filosof židovského původu Erich Fromm, který oceňuje náboženství humanistické a biofilní a hlásí se k neteistické mystice.
Hledání spirituality v době zvetšelých církví
Frommův židovský současník Josef Dov (Bar) ha-Levi Solovějčik (1903 až 1993) nepotřeboval inspiraci u Karla Marxe a Sigmunda Freuda a přinesl si s sebou ve třicátých letech do politického a intelektuálního světa New Yorku zkušenost z východní Evropy.
Narodil se roku 1903 na území dnešního Běloruska. Tamní judaismus známe v poněkud odlišné podobě, tak jak o něm referoval ve své knize Devět bran český židovský autor Jiří Langer (1894 až 1943), bratr známějšího spisovatele Františka Langera. Něco z té atmosféry však u Solovějčika zachytíme.
Solovějčik se hlásil k ortodoxnímu judaismu, byl rabínem, vycházel z Bible a Talmudu, ale přece u něj najdeme souznění i s Frommovým humanistickým náboženstvím. Jeho kniha se svým názvem odvolává na víru, ale je důležité, že jde právě o člověka víry. Jde o lidskou víru, o lidský a lidsky odůvodněný postoj hledání, důvěry a naděje.
Autor metodou klasického židovského výkladu Písma a v bohaté přátelské konfrontaci s antikou, některými křesťanskými motivy a se západní filosofií propracovává v křesťanské teologii a praxi neznámé rozlišení stvořeného člověka podle první a podle druhé kapitoly Knihy stvoření (Genesis). Zvolil pro ně pracovní názvy Adam I. a Adam II. Jde, jak se ukáže ke konci knihy, o dva aspekty každého z nás.
Důležité je, že má božský původ a je oprávněný jak Adam I. zažívající lidskou důstojnost, směřující k ovládnutí země a kosmu, člověk racionální, hrdý, svébytný, tvořivý, tak i Adam II., člověk hledající smysl svého malého já ve velkém Já, člověk myslící kvalitativně, spíše intuitivně.
Jsme, či můžeme každý být osamělým, odvrženým a odmítnutým člověkem, prožívajícím úzkost a obavy (které náboženství nemůže snadno odstranit), stojícím před Hospodinem (což je pro židovskou tradici smyslem modlitby) a toužícím po nápravě sebe a světa. A zároveň může každý z nás být tvůrčím, silným jedincem.
Solovějčikova stručná kniha (jednaosmdesát stran) v jedenácti úvahách představuje člověka, jeho vztahy, jeho postoje, jeho možnosti. Je knihou realistickou, ale zároveň posilující a povzbuzující k jednání. Přesahuje své konfesní kořeny. Základním textem oslovuje všechny, bohatým poznámkovým aparátem (snad více než třetina textu) mluví k těm, kdo znají hebrejštinu a zajímají se o duchovní, etické a filosofické texty tradičního judaismu. Přitom má z poznámkového aparátu částečně užitek i ten, kdo nevládne pramenným jazykem. Rozšiřuje a obohacuje prosté myšlenky hlavního textu knihy.
Kniha vydaná v originále v USA roku 1965 je v češtině k dispozici již několik let, ale stále je neznámá. Neprávem zůstává povědomí o ní dosud omezeno víceméně na prostředí zdejší skromné židovské komunity. Již několik let zůstává zdejší svět kultury a spirituality vůči Solovějčikovu dílu dlužníkem. Pozornost si zaslouží i jeho další text vydaný v česky, Halachický člověk.
Text má co říci i křesťanovi a sekulárnímu člověku. Žije v celé šíři naší kultury, našeho širšího celku zahrnujícího judaismus, křesťanství a islám, jakož i sekulární humanismus. Otevírá to, co u křesťanských autorů bylo za dlouhá staletí práce se stejným biblickým textem (doplněným u křesťanů o Nový zákon) zoufale vynecháno.
Vyvažuje převážně autoritativní a odcizující výklad výkladem humánním, zachycujícím člověka při jeho žití ve světě v jeho tvůrčí aktivitě. Jeho samozřejmým promítnutím do dramatické současnosti je i připravenost k mezikulturnímu dialogu. Solovějčikův probuzený člověk zažívá oddanost Tvůrci i sebevědomou svobodu a tím nabízí možnost pro dnešní konflikt hledající spirituality a zvetšelého náboženství.
Josef B. Solovějčik: Osamělý člověk víry, P3K, 2012
Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
Já už jsem si knížku objednala. Zajímají mě ty dva druhy lidí.
Dva druhy člověka, popřípadě dva typy osobnosti.
Je možné, že jedinec do jisté míry zahrnuje obojí. Ale je taky pravděpodobné, že bude mít blíž buď k jednomu nebo k druhému typu.
Zatímco články víry jsou něco jako předpis, čemu se má věřit, respektive vyznání víry (například křesťanské Krédo).
Rozdíl tkví i v tom, že Desatero, jakožto zjevený zákon, přinesl Izraeli Mojžíš, tedy prorok, zatímco články víry stanovila (dohodla se na nich) církev (církve).
Ještě jednou jádro mé myšlenky: zdá se, že čím je která věrouka rigidnější, čím více, striktněji a závazněji svým věřícím předepisuje co je správné a co je špatné, tím silnější, závažnější, dominantnější je.
A tedy naopak: čím je která věrouka liberálnější, čím více dává jednotlivci volnost hledat své vlastní výklady - tím více ztrácí na své síle.
To je opravdu něco zcela jiného, než to jestli zde existuje nějaký oficiální orgán věrouky. Krátce řečeno: to že není daná víra ovládána jediným centrem moci, nýbrž zde o závazný výklad soupeří dvě nebo tři o r t o d o x n í skupiny či směry, to ještě samo o sobě neznamená že by ona věrouka ve svém jádru byla liberální.
Zásadní problém je totiž v tom, že čím liberálnější je věrouka, tím větší prostor je v ní pro hledání, ale i tápání, a nakonec pochybnosti všeho druhu. A tedy nakonec pochybnosti i o vlastních základech této víry. A víra a pochybnost - to jsou přesně ty dva momenty, které se snášejí ze všeho nejméně.
Nic pro mě není závazné, pokud sama necítím, že se s tím mohu ztotožnit. Snažím se hledat a chápat, co po mně Bůh vlastně chce, co ode mě očekává. Věřím jemu samotnému, ne nějakému souboru pouček.